29.3.17

Pro to, co je odžité...





























...tehdy, kdysi dávno si myslela, že potřebuje pevný odraz na hmotě... Jistě, tehdy to byla pravda, neb neuměla si představit událost bez ukotvení v čase a prostoru...zachytit slovo....
Než porozuměla slovům rezonujícím v meziprostoru, potřebovala je vidět napsané. Vypadaly tak hezky, vášeň a charisma z nich třískaly... a udivovaly přítomnosti, jakoby cizí tomuto světu...

Když započalo vytváření brány, přes ní by mohlo procházet mnohem více, než-li pár slov doprovázených kradmým dotekem, potřebovala vědět, že není v tom sama, že ještě někde někdo jiný naslouchá a vnímá slova roztančená mezi hvězdami.

Až jednou slova zdejší vyčerpala se a nebylo najednou, co již říci. Nastoupila ustrašená opatrnost chtějící odejít, ale podléhající panice, kdyby odejít měla. A tak otevřely se brány pekla, by všechen zmar zhmotnily v bezútěšnou osamělost odrážející se v líně se plazících slovech... z druhé strany...

Jako hadi lapeni v zakletí Hermovi hole nemohoucí se odlepit od snu, co nebyl určen k realizaci. Komunikace v dosahu nedohledna... S taktem nechtěje zasahovat přehlížela jednu lež vršící se na druhé.

Viděla je, přestala již bránit konfrontaci... doufaje v zázrak... až téměř pohlcená těžkou hmotou téměř zapomenula na hlas prolínající se věčností k ní dole...

Uvědomění prorostlo v osvobození, neb poznala, co poznat měla. Zasažená lehkostí myšlenky odjinud, ...mizela pouta omezující pohyb po obratníku vůle...
Poznala, co stalo se již odžitým...

Žádné komentáře: