24.4.17

Než odpálíte nálož, aneb proč se vyhnout pomstě




Mstít se je jako odjistit granát a hodit jej po tom druhém... Někdy se v afektu ani nestihne odjistit pojistka a potom člověk vypadá jako debil...


V tomto příspěvku se pokusím čtenáři vysvětlit, proč msta jako taková postrádá smyslu. Osobně ji považuji za velice hloupou, ale mi se to povídá, neb v tomto směru nemusím vynakládat přespříliš energie, abych se nemstila. Netrpím pocitem, že teď tam musím hodit granát nebo se pomstít, v podstatě ani není proč.   

Úvodem se sluší říci, že msta je velice nízká až zavrženíhodná pohnutka, která navíc problém sám o sobě nevyřeší. Pokud jde o etickou stránku, není o tom pochyb. Jenomže většina lidí na nějaké etické důvody kašle, neb ona primitivní touha v nich ovládá osobnost. Takže se zaměřím spíše na pragmatickou stránku věci.

Především člověk vyrovnaný k ní neutíká, naopak, představuje pudovou reakci na stres ve falešné naději, že provedením odvety původci stresu se mu uleví. Dočasně jistě. Je to jako kopnutí do zdi, jímž si lze zranit nohu. A také za cenu, že ze sebe udělá politováníhodného kreténa. Msta vzbuzuje nežádoucí pozornost a důvody k ní vedoucí nikoho až tolik nezajímají, každý vidí jen škodlivý následek. V lepším případě nějaká hodná duše polituje velikého mstitele, neb jde o chudáčka, který neuměl ustát... 

Msta je řešením zkratovitým, možná první pomoc spočívá v onom typickém vychladnutí, neb pomsta za studena spěje k opanování msty. Ve stresu mstitel spoustu věcí nedomyslí a mnohdy se nestačí divit. Až opadne adrenalin z akce, opadne i radost, neb mu začnou docházet jiné, nežádoucí následky. Ovšem za ty si již může jenom on sám. 

Mstitelé se často dovolávají práva a nějakého svého pseudonároku na mstu. Jejich vidění je ryze subjektivní, zatímco právo stojí na objektivních veličinách. Jejich alibi nebývá pro okolí přijatelné. Naopak, často působí dojmem šílence, jemuž hráblo v bedně. Však proto často prvotní obranou lidí proti nějaké akci bývá, oni mi to udělali, protože se mi mstí za... Msta diskredituje.

Jedná se pouze o důsledek toho, co již pojmenoval Konfucius: "Když se vydáš na cestu pomsty, musíš vykopat dva hroby."  A ten druhý je vždy pro mstitele...
Msta je saň vícehlavá a živí ji krev mstitele, ať si ten namlouvá cokoli. Spolehlivě zničí sám sebe, jde o úpadek, neb energie by mohla být věnována něčemu smysluplnému. 

Mstitel, což považuji za nejhorší efekt touhy po pomstě, nežije svůj vlastní život. On se probírá životem své oběti, pokud se mu nedostává aktuálních informací, vytváří si fikce, či její fiktivní život, který jej strhne natolik, až se stává obětí. A hádejte, kam jde a na čí podporu všechna ta energie.

Proč se nemstít

Nemstím se, ani těm, co se mi pokoušeli pomstít. Jednak mi přijde idiotské najednou napadat lidi, kteří mi kdysi byli blízcí, přinejmenším legrace jsme si spolu užili, něco si i řekli. Proč? Jen proto, že ta doba skončila, což není příjemné, případně skončila způsobem mi nemilým? Dál se v tom hnipat skutečně někam nevede. Minulost je hodná poučení, ne setrvávání v ní a lpění na tom, co bylo, brání vzniku nového.

Také jsem vypozorovala, že mstít se i v situaci, kdy mi někdo hodně uškodil v jakémkoli směru nemá cenu. Po světě běhá dost mstitelů, kteří se paradoxně svojí pomstou směrovanou na mně mstí dotyčné osobě způsobem vskutku duchaplným, a že zasáhnout skutečně umí. Osobně v tomto spatřuji efekt fungování systému maat.

Odpuštění znamená něco pustit, pustit hadr, který člověk drží v hubě jako pes a ještě se o něj rve, aniž by mu docházelo, jak bezcennou kořist svírá mezi zuby. Zanechat stavu, v němž se zvedá tlak i adrenalin a oběhový systém podobné věci velice  těžce snáší. Pustit, nechat být... záležitost, na které sám mstitel lpí, ale nikoho kromě něj již nezajímá, spíše každého slyšet o ní otravuje. Nic jiného, než-li prohlubování sebelítosti a křivdy, která možná kdysi byla, ale je nepřiměřeně umocněna.


Msta po rozchodu

Jsou chvíle, kdy člověku přijde msta jako jediné správné řešení, domnívá se, že takto si zachová sebeúctu. Mluvím o ženách opuštěných pro jinou ženu, neb muži podobné situace neumí ustát a spíše jím jde o to, rychle a pohodlně se zbavit žhavého problému. Opravdu stojí za to proškolovat tu druhou, která beztak bezmezně věří svému milému a v podstatě ji umí vymluvit i díru do hlavy?

Naopak. Kdo chce kam, není potřeba mu v tom bránit. Pravděpodobnost, že všechny své nálady si vybije na své vyvolené, časem poměrně stoupá. Než hledět na toho, který byl, je perspektivnější hledět, jak se podobnému typu člověka vyhnout a jak neudělat stejnou chybu. Většina žen bývá opuštěných právě proto, že pro svého drahého dělaly až příliš... možná až patologicky přespříliš... A touha po pomstě způsobuje pokračování v nevhodném modelu chování, ač Universum podalo pomocnou ruku právě v rozhodnutí muže být s tou jinou.

Závěr

Milý mstiteli, ať tak či onak, snaha o mstu neuleví, spíše bývá druhým pro smích. Pokud narazíš na oběť, která nepřistoupí na tvojí trapnou hru, ztratíš mnohem více. Člověk mající sebedůvěru sám v sebe ani nemusí tvé konání použít k ukázání světu, jak jsi bídný, to zvládáš dokonale sám. Baví-li tě energicky dotovat jiného, jen tak dál! Spřádej plány a bav se tím, jak se do tvého života začínají vkrádat okolnosti, při nichž se rozhodně nudit nebudeš. Pocit, že ztrácíš vládu nad kormidlem může být chvíli adrenalinový, ale časem každého unaví.        

23.4.17

O vlastnění...

Potřeba vlastnit je spjatá s člověkem až přímo instinktivně, snad souvisí s pudem sebezáchovy, neb dává člověku jisté garance, jistotu, sebejistotu, společenský status... Tvrdit, že se člověk obejde bez vlastnictví, je tvrzením pokryteckým...neb člověk si tak mimo jiné i vymezuje svojí osobní zónu.

Prastaré rituály byly zaměřovány na prosperitu, udržení a získávání majetku, na úrodu a zvelebování. Neznám rituál, který by směřoval ke zbavení se majetku, zničení vybudovaného. Toho lidé docílili zpravidla předimenzováním rituálů plodnosti, či ztrátou původního zápalu a intuice. Vlastnění je potřeba pro přežití v materiálním světě. Pouze je-li člověk ukotven pevně v Malkuth, má cenu zajímat se i o jiné méně hmotné sféry Univerza. Meditace a koncentrace se dají efektivně provádět, když člověk drží pevně v rukou své zdraví a umí své tělo ovládat. Zároveň i techniky meditace a magie vedou k vylepšení tělesných podmínek.

Problém nastává, když se člověk stane potřebou vlastnit posedlý. Přestává rozlišovat hromadění od vlastní potřeby a rozumné míry zásob. Nakonec marketingové tahy obchodních řetězců jedou přesně na této vlně. Jsme hmotní, takže nějakým způsobem potřeba mít kousek hmoty, která je jenom naše, se u každého z nás projeví. Je fajn, přitom obklopovat se tím, co vyhovuje našemu naturelu, nejenom tím, co se komu povedlo nám prodat a vnutit... Mít věci, neznamená nimi být, člověk by měl umět unést jejich ztrátu, poškození a tak...

Potřeba vlastnit, je v podstatě potřebou po stabilitě, odtud vyšší nároky člověka, jemuž přestala stačit otépka sena do matrace či hliněná chýše... S potřebou vlastnit jsou spojené i jisté nároky, neb jistota a pohodlí jsou spojené ruku v ruce. Asi bychom nechtěli sedět s notebookem u svíce nebo nechat kapat vodu na knihu, kterou čteme.

Jakmile je potřeba vlastnit předimenzována, stává se život člověka nesmyslným, neb on sám cítí prázdnotu, kterou ne a ne ničím zaplnit. Na tomto světě není nikoho, kdo by mu umě pomoci, vyjma jeho samotného. Jeho touhu vlastnit neuspokojí doposud vlastněné a cítí nutkavou potřebu vlastnit ještě více. Tak vlastnictví mění se ve vášeň, která zabíjí... Posedlost, jíž se nelze bavit, vyznačující se abstinenčními příznaky.

Potřeba vlastnit není navázaná pouze na věci (movité či nemovité). Znala jsem ženu, která neuměla oka zamhouřit, neb si v hlavě pořád přehrávala, jak mohl někdo jen tak, vyhrát v televizi 100 tisíc, jak je to nespravedlivé, že tam nemohla jít ona (je jedno, že se nehlásila). Ubohé stvoření natolik posedlé majetkem, až každému, na koho jenom teoreticky narazilo, závidělo. Štěstí, že nezažila online éru, její týrání se závistí by nemělo konce...

Sága rodu Forsytů rozebírá jednu úžasnou touhu vlastnit a to touhu vlastnit, opanovat a pohltit osobu milovanou, nemožnost jednat s ní jinak, než-li jako s majetkem. Možná si čtenář řekne, jasně, to byla éra, kdy prodávalo se panenství ženy jako kráva na trhu. Jenomže touha vlastnit milovanou osobu přetrvává do dnešních dnů a není pouze neřestí mužů. Mnohdy bývá doprovázená žárlivostí stejně nesmyslnou jako ona závist o odstavec výše. Její trpké plody bývají umocňovány snahou po mstě, mnohdy jsou do toho navedeni i noví partneři, kteří tak pomáhají svým novým láskám kompenzovat zklamání ze ztráty, aniž by je napadlo, že jde o něco chorobného. Často lze najít ženy neumějící pustit nikam svého muže samotného (v tomto jakoby se role oproti předchozím stoletím obrátily). Vrcholem takové žárlivosti, na který jsem nevěřícně hleděla, je společný sociální profil, aby si ten darebák nemohl likovat i jiné, či bohové, dokonce ji soukromě psát.

Lidé poleptání žárlivými a panovačnými sklony svého partnera, neutečou-li, mnohdy se ke svému sladkému tyranovi naopak ještě více připoutají. Po čase tak těžce je poznat, kdo je obětí a kdo katem. Hra na totální souznění a absolutní obdiv může být ovšem kompenzací za něco, co si já třeba ani neumím představit. Mohu pouze věřit, že takto dány dohromady duše jsou jistým plánem Univerza na jejich vzájemné uzdravení se.

Svět citů v mnohém odráží náš vztah ke hmotě. Pamatuji si, jak mnohé ženy litovali ztracených náhrdelníků, řetízků a pod. Zvláštní, že tyto ženy měly těžký problém, jakmile jejich muži vybočili z běžné rutiny, nedejbože podlehli zájmu, který nedržel je doma. Zvláštní, že ani jednu z těch žen nenapadlo si věc ztracenou nahradit jinou, či pořídit obdobnou nově. Také jsem ztratila přívěšek i s řetízkem, používala jsem jej jako kyvadlo pro entitu, která kyvadlování nehověla a nenechala jsem si říci... Takže poučení a zároveň oběť pro narovnání vztahu. Běžně stane se, že něco se ztratí, něco nám dítě rozbije (snad jej za to neukamenujeme žalem vedení k nepříčetnosti), o něco vlastní šikovností přijdeme, ale zdravý vlastník takovou ztrátu přežije, aniž by si trhal vlasy. Běžně se stává, že partner má své zájmy (bylo by choré, kdyby se stal naší vlastní kopii v opačném vydání), neb rozdílnost a různorodost se doplňují...

Někdo rád sklo a porcelán na výstavce a jiný jej zase s oblibou užívá riskuje, že se něco užíváním rozbije. Ano, když se předměty uzavřou do skleněného prostoru, je vidět, že je máme a jediné riziko rozbití spočívá při utírání prachu z nich. A tak nějak je to i ve vztahu. Milovanou osobu lze uzavřít do výstavního prostoru, lze se ní pyšnit, anebo ji nechat žít, jak ona sama by chtěla... je to jen a jen na nás...

20.4.17

Podporovat věci blízké s rozmyslem



Život je mnohdy tanec mezi různými "zájmy"...
aby z toho nebylo jenom potácení se, je potřeba vynechat kompromisy a nepodporovat záležitosti, které svojí filosofii a podstatou je přesným opakem toho, co sami chceme... Nejde o hateování, jde o zabránění, aby se vytvořil energický chumel nesrozumitelna. Je potřeba si uvědomit, že energie je přímočará neřeší, jak my to myslíme a pod.

Mnohdy druhé podporujeme v tom, co sami nechceme, resp. chceme jinak a nestačíme se divit, jak se nám to z ničeho nic podělá doposud dobře fungující vztah, věc, záležitost. Takový triviální příklad z minulosti, pokud člověk podporuje (tj. vkládá energii) do lidí, kteří se práci vyhýbají, berou to na hůl, co to asi udělá s jeho práci? 
Po této zkušenosti vím, že pokud se mi něco nedaří, musím se zamyslet, kudy to energicky utíká mimo... či co má větší egregor....

Ryby alegorie

























Ryby jsou dva navzájem odvrácené srpky Měsíce. Řecká mytologie s nimi pojí ryby, které zachránily Afrodité a Érota před mořským Typhonem. Před tím, co vynořilo se z hlubiny a působilo jako monstrum. V Egyptě bylo znamení spojeno se dvěma životadárnými cévami Nilu, které rozvodněné lákají k rybolovu. Je to i epocha spojená s nástupem křesťanství.

Rybí mlčí a brouzdají se v moři, oceánu, který je symbolem kolektivního nevědomí. Vůbec egyptský mýtus o stvoření světa mluví o chaotických vodách, v nichž se ztratily Atumovy děti Tenuf a Šu. Po tomto zážitku, kdy Atum aktivoval své vševidoucí oko a  nalezl je, v sobě našli zalíbení a zplodili Nut a Geba. Nut a Geb měli spoustu dětí, hvězd, jenomže Nut v záchvatu šílenství (to se egyptským bohyním stává) všechny děti pozřela. Nazlobený Geb ji zahnal a ona obestřela zemi (Geba) oblohou, přes kterou pozřené hvězdy prosvítají. Právě Nut představuje hranici mezi řádem a chaotickými vodami oceánu. By mezi sebou tito dva bohové neválčili, postavil se mezi ně Šu a potkává se s Tenuf, když voda dopadá na zemi.

Se znamením  Ryb je spojená mytologie počátku vzniku světa a hrozba jeho ukončení potopou. Pouze Nut odděluje od chaosu vše živé. Z hlubokých vod vystupují monstra, pouze ryby mohou Bohy i lidi zachránit. Hranice mezi existenci a neexistenci může být velmi křehká, a právě toto se projevuje ve znamení Ryb.

Mlčí jako Ryba, s Rybou nikdy nevíš, na čem jsi. Často slýchávám tato klišé. Nu, pravdou je, že toto znamení je proměnlivé, ponořené do vnímaní kolektivního nevědomí a také se v něm může rozprostírat až bezbřehá empatie. Oddání se Rybám bez mezí vede k šílenství.

V tomto úseku horoskopu člověk nachází schopnost splynout s vlastními sny. Někdy stěží poznává fikci od reality, fabulaci od pravdy. Jenomže právě snové stavy s tímto znamením spojené vedou k rozšířenému vnímání. Vcítění se do poctu jakéhokoli jiného tvora, organismu, věci... Zde se nachází prostor pro mystiku.

Nebezpečím tohoto znamení je únik ve smyslu útěku. Omezení reality na minimum. Schopnost jakoby umět vygumovat to, co se člověku do života nehodí. Jistě, dá se tomu říkat chaosmagie par excelence, ale mystik by si měl uvědomit, že vše vygumované jinak se zase zapíše a třeba za více nepříjemných okolností. Neb odžít si své, od toho nikoho útěk nespasí.  


Vodnář alegorie






































Rozlévač vody a tvůrce deště. Tak jej označuje babylonsko-chaldejská a egyptská mytologie. Podle řecké mytologie, pouze on mohl zachránit svět před potopou. Je spojen i s Ganymedem, mladíkem, jehož dal Zeus unést, aby mu doléval číši.    
Není podstatná voda sama o sobě, ale nádoba. Ony dvě čáry v symbolice jsou dva hadi, nikoli voda, jak se mnozí domnívají.

Vodnář je ten, který směřuje za poznáním v esoterickém slova smyslu. Nejde o studium, jako u Střelce, ale o poznání ve smyslu vlastní zkušenosti, prožití a propojení se s tím, co člověk poznává. Nikoli rácio, nýbrž intuice je smyslem tohoto znamení.  Probuzení schopností, které v člověku tuze dřímají anebo naopak šarlatánství. Záleží na využití příležitostí tohoto znamení.

Archetyp Blázna představujícího zcela nezkrotnou individualitu. Zachycení inspirace, Múzy, osvícení. Necítí povinnost vůči nikomu, ani těm nejbližším, ani ti nesmí stát v cestě. Představuje nevázanost v absolutním slova smyslu. Nejde o rebelantství,  rebel se vůči něčemu vymezuje. Zatímco Vodnářovi je vše naprosto jedno.

Touha po poznání pravdy překračuje možností jiných znamení. Je potřeba si dát pozor, aby se z touhy nestala póza, neb právě pozérství je jeho temnou stranou. To nastává tehdy, když nezávislost je jedinou normou, jíž se rozhodne uznávat. Nezvládnutý Vodnář odmítá akceptovat jakýkoli závazek... je v tom vliv věčně mladého  nalévače ambrózie.



19.4.17

Kozoroh alegorie


































Ač kozoroh je zvířetem žijícím ve skalách pohybujícím se v terénu těžce dostupném, v astrologickém smyslu se jedná o Kozorybu. Dá se říci, že tomuto zemskému znamení ani voda není cizí.
Kozí ryba je známá z Egyptské mytologie, bývá vyobrazována se Sokarem, chtonickým božstvem, ochráncem zemřelých. Je spojen i se znovuzrozením Slunce a později i vzkříšením Usira. Je to ten, který otvírá ústa. Pán Rasetau, vládce podsvětí a vstupu do něj.
Řecká mytologie je spojená s Panem s kozími rohy, pomohl k vítězství Bohů nad Titány. Pan byl uctívám také pro náklonnost k Selené.
Romantická verze Kozoroha vede k jednorožci, což je spojení vlivu Pana a Selené.

Silnou stránkou i prokletím tohoto znamení je ambicioznost a veliká ctižádost. Právě skrze něj se člověk realizuje ve snaze něčeho dosáhnout. Kozorohovou předností je vytrvalost bez ohledu na cokoli dalšího. Na rozdíl od Berana nedělá kolem sebe energické výboje, ale postupně, tiše, místy až kradmo, krok za krokem postupuje za svým. Dá se říci, že okolí si mnohdy povšimne, až je hotovo.

Kozoroh trpí touhou hmotu sám formovat. Jeho příležitost spočívá v lhostejnosti vůči pochvale i haně. Saturn není planetou na výsluní, nicméně nedá si jenom tak něco rozmluvit.
Může se z něj stát morous vyžadující dodržování norem za každou cenu, anebo jedinec s pochopením pro ostatní, což dává najevo suchým humorem, ten také působí nenápadně.
Svým způsobem umí exhibovat, ale pozor nepřehrává nic jiného, než-li sám sebe, ovšem málokdo mu toto uvěří.

Cítí-li se člověk osamělý i ve slávě či nepochopen ostatními, nebo snad dokonce zhrzený, měl by využít silnou stránku tohoto znamení, pokusit se z toho, co doposud udělal, vytěžit nejvíce a jet sám a třeba i trochu jinak. Právě dobrá konstelace Kozoroha v našem horoskopu nám umožní dotáhnout věci dlouhodobé pro nás do zdárného konce.



Střelec alegorie



Střelec není postava ani luk. Podstatným je právě šíp letící v dál. Na tom, nakolik doletí, a co trefí, závisela existence klanu. Používal se k obraně, útoku, lovu. Metaforicky představoval modlitbu, která měla doletět až k Bohu, by jeho pozornost zaujala. Ne každý měl schopnost šíp správně vystřelit a potom právě let šípu představuje okamžik spjatý s tímto znamením.

Ačkoli ke Střelci vážou někteří astrologové Chairóna, tolik jednoznačná jeho vazba není. Nelze ani říci, že by společně s Jupiterem ovlivňoval toto znamení, každopádně zde bude zajímavé podívat se na konkrétní horoskop, jakou vazbu zde má Chairón k planetám ve Střelci, či k Jupiterovi. Snad jedině je potřeba dbát jisté opatrnosti a nenechat se vylákat Jupiterem, který by rád zaujal místo Slunce.

Právě ve znamení Střelce je ukryta odpověď na otázku, zda člověk má potenciál být pouhým snílkem a fantastou, anebo si své sny bude umět zrealizovat, neb jde o idey, jež činí jeho život lepším. Zda bude jenom zmateně pobíhat mezi různými zájmy, nebo se bude nalézat.
Přílišná zahleděnost nečiní z něj pouze tlačícího se do popředí, ale může jít i fanatika, falešného guru, člověka, který v sobě pociťuje nutnost kázat ostatním a  poučovat je bez ohledu na jejich vlastní potřebu.
Zde nalézá se dispozice k přenášení názorů vyčtených za své a život v teorii nebo naopak vlastní zkušenost a prožitek.
Půjde o věčného studenta kompenzujícího si nedostatek vzdělání poučováním ostatních, anebo zdravě sebevědomou osobou nemající potíže respektovat pohled jiného?

Štír alegorie
















Štír je prostorem pro tady a teď. Pojímá život a jeho energii, je jenom pochopitelné, že jedna z nejsilnějších sil k životu, sexualita, je pro jeho symboliku typická.

Mytologicky jej lze najít v Eposu o Gilgamešovi, v němž Štír přemůže lovce Oriona, přežije putování temnotou a navrací se k slunečnímu bohovi. Právě v tomto znamení se dají nalézt kvality pro vnímání nevědomí. Štír je zvířetem Artemis, která jej pošle na lovce Oriona, neb ten má v úmyslu vybít všechny zvěř v lese. Štír je zde v rovině jistého vykonavatele, který odvrací zkázu.

Štír ukazuje člověku možnost, jak odpoutat se od země, od běžného, a sejít do hlubiny vlastní duše. je to již hlubina, podsvětí, kde je člověk konfrontován ze smrtí, svými strachy a obavami. Je to cesta zasvěcence, proces vedoucí k iniciaci. Je to alchymická smrt, nutná k tomu, by člověk poznal sebe samotného. Člověk se tak skrze toto znamení dostává do hlubiny vlastní duše.

Právě Štír v nás bortí konvence a rebeluje proti autoritám. Může sice upadnout do náladovosti, ale to pouze, není-li naplněná jeho potřeba po prožití. Zde nachází se ten kousek v nás, kterému nejde o vázání se, ale o požitek a sexuální zkušenost samou o sobě.
Zde je ona osudovost, ber mně takového, jaký jsem anebo nech být. Zabij anebo udělej něco.
Nezvládnutý Štír vede k opanování pomstychtivostí a vrážení kudly do zad, zpravidla překvapivě nečekaně. Jenomže právě toto je známkou, že člověk by měl jít do hlubiny a pátrat po pravé příčině této potřeby.  

Váhy alegorie






































Váhy v řecké mytologii nenajdeme, po jejich původu je potřeba pátrat v Egyptské knize mrtvých, kdy duše člověka v zásvětí je položena na váhy proti pírku Maat. Pouze duše lehčí, než-li toto pírko směla směřovat k Bohům. Srdce těžší, než-li pravda, jejímž symbolem je ma´at, směrovaly do chřtánů Amemait. Váhy tak představovaly jistý konečný proces, poslední tečku za životem hmotným.
Později se setkáváme s aspektem Thémai, tedy bohyně spravedlnosti, která drží v rukou váhy.

Astrologicky Váhy představují mezistupeň mezi zdrženlivou Pannou a vášnivým Štírem, nakonec bez znamení mezi nimi by se těžko sestavoval horoskop, neb by se jednalo o jeden extrém proti druhému. Představují cestu, po které kráčí Psyché na cestě do říše Háda, by vysvobodila Érota. Podobný prvek lze najít i v mýtu o Orfeovi a Euridice. Psyché, která sestupuje do podsvětí, již není pouze nevinnou dívkou, ale dospěla v ženu, která je zodpovědná za své skutky. Psyché je také synonymem pro duši, která chtě-nechtě si uvědomuje, že život není jenom o světlých stránkách, ale je potřeba se vypořádat s temnotou, nejde pouze o známé, ale je potřeba dát prostor Neznámu. Pouze tak se život může stát celistvým.

Magicky představují Váhy právě střední pilíř, jehož přechodem se osobnost adepta magie srovnává. Přechází od sféry Malkuth po linii do Kether a čeká jej i pobyt v Daa´t, i kdyby nevím jak nechtěl.

Právě toto znamení dává člověku šanci uvědomit si, že jeho existence není pouze hmotné tělo, ale představují ji i složky mnohem subtilnější. Obvykle je poznává prostřednictvím krásy, umění, lásky, kdy není pouhým pozorovatelem či obdivovatelem, ale sám se intenzívně zapojuje. Právě zde se nalézá ono umění sladit mnohé, i zdánlivě nesladitelné.
Situaci napínají, často až hrotí, ale mají dar nepřetrhnout lano. Mnohé tolerují, ale přátelství a vztahy jsou zde brány nesmírně vážně.
Říká se o nich, že jsou nerozhodné, nu sami o sobě nikoli. Váhy mají spíše vyhraněný vkus a názory, je pouze otázkou volby jejich diplomacie, jak se postaví k prezentaci svého.      

Realita navzdory vyžaduje přístup alchymisty...


























Podivný sen, kdy rozpadají se naděje v prach a přímo pod prsty drolí se vše, raději nesahat... Jako hlína vysušená horkým sluncem bez jakékoli stopy po kapce vody.

Mezi svítáním a dnem, kdy zdánlivé stalo se skutečným a skutečné rozplynulo se, jakoby nikdy nechtělo bývalo být.

Tak pozná se okamžik, kdy z reality tryská vše na ruby. 
Je chybou snažit se vrátit vše do původního stavu. Nelze, vše již je úplně jinak strukturováno...

tuze přijít, a to, co je, ať je ve stavu jakém je, otočit ve svůj prospěch...

Toť umění alchymie... 

A Slunce znovu začne svítit, ne vysušovat...

14.4.17

Solve et coagula...




...na Polnici zatroubil anděl posledního soudu a spojil je, by posléze oddělil matérii od sebe a  posílil ducha, náhradou vytvářeje pocity zdánlivé sounáležitosti... jinde.






...neoddělitelné zůstává jako sen ...našlapující tiše ve bdění, zaposlouchaje se vlastní nehybnosti, klidného dechu, prodírající se vrstvami nevědomého, přesto jemně se dotýkaje všedního dne běžného Bytí...   






Až do chvíle, kdy vzpamatováno 
oživne to,  co zdálo se již zničeným,
pošlapaným v prachu beznaděje...    

Dva mohou stejné vnímat různě...

Stává se, a ne zřídka, že lidé stejné různě vnímají...
Stává se, že stejné různé pocity vyvolává...


Někdo vidí sklenici poloplnou, jiný poloprázdnou, to co v jednom probouzí děs, druhý vítá jako něco milého.  

Mnohdy lidé mluví o tom stejném a každý z jiného pohledu a je velice těžké uvědomit si, že jde v podstatě o jediné. 


Bez rozmlouvání nelze přijít na kloub tomu, co společné je, ani nepozná se, že nejsme v našich podivných myšlenkách ponořeni... možná chvíli sami, ale ne jediní.

Děje, které pozorujeme, probíhají podobně, ač třeba ne stejně, i někde jinde, jsou svolávané jakoby podle jednoho vzorce, matrice, nám všem vlastní přesahující strukturu hmoty a ovlivňující právě rodící se ideu....

Pod hvězdami, vždy pomyslím na to, že tam někde jinde jsou či byli lidé, kteří mysleli podobně a stáli či stojí před podobenstvím stejného...

11.4.17

Cykly času


























Cykly času, odžité srovnané do úhledné spirály protahující se prostory...
Cykly času prožívané prolínají se skrze vše i nádech neznáma,
přitahuje věky, co nestaly se  ... zatím...

Tam někde ukrytá je naděje, zklamání i všechny zrady,
bolest lemovaná radostí a prožitek lapený do pasti
lineárního vnímání...

Můžeš vidět jen starost a strasti, překážky zákeřně se tvářící anebo jinak,
poznat, že prožitím lze vše zdolat neb jen to, co je v nás dáno pevně,
rozpouští utrpení, jež rozplyne se v radosti...

2.4.17

Odkud přicházejí (Ke tvorům méně hmotným 2)

































Dokud člověk o nich jenom čte, je to jedno. Jsou to pro něj něco jako hrdinové, s nimiž se více nebo méně umí ztotožnit, rozumět jejich pohnutkám, jsou mu sympa, nesympa, bojí se jich anebo ne. Čtení může být prvním způsobem, jak na ně přijde, ale často to bývá jinak. Mnohdy člověk na něco narazí, na něco méně hmotné a potom jakoby náhodou se mu dostane do rukou něco, kde o tom, co sám potkal, někdo píše, anebo píše o něčem podobném.

Typickým příkladem, kdy zažila jsem něco, co jsem četla, jsou tencí lidé. Četla jsem o nich v povídce Briama Lumleyho. Jednalo se jednu starou čtvrť, kde byly vysoké domy a tam chodili tak tencí lidé, že splývali s pouličními lampami a dokonce někteří i jako pouliční lampa působili. Když šel obyčejný smrtelník kolem, často se postavili a maskovali se natolik, že působili jako lampa. Zvláštním znamením bylo, když v této čtvrti zhasla pouliční lampa, zasvěcení, a mnoho jich nepřežilo, věděli, že to tencí lidé jsou u ní. Lumleyho mám ráda, jeho série Nekroskop je velice dobrá hororová literatura, a na povídku jsem narazila díky doporučení, které se ale týkalo jiné jeho povídky, nicméně byly ve stejné knize. Tato povídka na mně velice zapůsobila, představa jiného druhu lidí... Vůbec jsem o ní diskutovala se svým oblíbeným strašidýlkem... Jednou jsme si tak povídali cestou po ulici a zaujal mě jev, přiblížíme se k lampě, ta zhasne, odcházíme, lampa se rozsvítí, tak jsme jich prošli několik.  Jistě, kdybych povídku nečetla, možná bych si lamp ani tolik nevšímala. Nějakou dobu mně bavilo z balkonu si říkat a zhasneš mi lampu? Stačilo chvíli počkat, lampa významně pohasla a potom se váhavě rozsvítila. Nezašla jsem tak dalece, abych kontaktovala energetickou společnost a studovala fenomén zhasínání konkrétních lamp. Nemělo to cenu, protože nebýt naši debaty nad povídkou, nenapadlo by mně "lampování".
Jistě, magie, se nějak projeví v elektřině kolem, zejména v počátcích, kdy člověk nemá vše pod kontrolou, spolehlivě odrovná nějaký ten domácí spotřebič či alespoň několik žárovek. Ale kdo si rád hraje s energiemi anebo má nějaké spřízněné strašidýlko, může lampování vyzkoušet. Oproti plameni svíčky, který se brutálně rozhoří najednou z ničeho nic, je toto dobrá doplňující "kratochvíle".

Umíme s magií i to, že si někde něco přečteme a potom si to pro sebe nějak zrealizujeme. Alespoň na chvíli. Nevěřím, že by lampování mohla být dlouhodobá oblíbená kratochvíle. Nicméně, pokud si budeme myslet, což můžeme, že vše děláme sami, jen naše ničím neomezená vůle zakalená pouze úmyslem lampovat, zůstaneme v zajetí omezení, že nic kromě ducha vycházejícího z matérie (vlastní maličkosti) být nemůže. Takový druh ateismu zcela jistě zabíjí poetiku, protože poetika je o tom, co je neuchopitelné neznámo. A mít vše jenom ze sebe, příliš prostoru pro poetiku nedává.

Takže odkud se berou? Proč lidé, kteří by si přáli něco lépe poznat, poznají pouze něco, o čem sami neumí přesně říci, zda je to jejich autosugesce anebo realita a naopak jiní, aniž by vůbec chtěli, potkají bytost spletenou z částic éterických, která sama manifestuje se natolik, že o jejím Bytí nelze pochybovat? Možná čtenáře napadá souvislost s léty magické praxe, kdy zkušenému magikovi se dostane zvláštní pozornosti. Na zkušenosti s magií toto také nezávisí. Naopak, podobná zkušenost člověka k magii přivede, neb osvojení si magických praktik jakýkoli kontakt s jakoukoli entitou vylepší.

Potkávala jsem různé lidi mající přátelství s bytostí jinou. Nejde již jenom o kontakt, ale o jistý druh vztahu, neb i bytost méně hmotná má jisté modely chování a lze vypozorovat i něco jako povahu, charakter... jednoduše osobnost, která je samostatná a jiná. Nejde o záležitostí typické,  nemohou se stát každému, neb toto vyžaduje i pěstování jisté citlivosti.

Lidé, kteří neumí bez rizika zlomeniny pomalu ani kotrmelec, jsou ochotní akceptovat, že jiní lidé si umí dát nohy za uši, vyskakovat vysoko, metat několik přemetů za sebou, neb toto viděli, byť sami v pokusu o něco podobného by se nejspíše přizabili. Jinak je tomu, jakmile člověk začne mluvit o tvorech méně hmotných s lidmi, kteří něco podobného znají jenom z béčkových hororů. Jistě, i tvor méně hmotný se umí manifestovat před jinými lidmi. Jestli to dělá, tak jenom proto, aby přesvědčil tebe,  který jej vidíš, ....abys tě zbavil pocitu, že potřebuješ doplnit šatník svěrací kazajkou. Onen zážitek není příjemný ani pro diváka béčkového hororu. Je konfrontován s něčím, co neumí unést a racionálně zpracovat. Nicméně po takovém zážitku je dosti lidí ochotno připustit, že jsou věci mezi nebem a zemí.... Pokud tě nezačne považovat za kouzelníka, zpravidla zážitek vytěsní, dokud tě nepotká znovu, takže je docela možné, že sám udělá vše proto, by jste se nepotkávali (alespoň ne často).

Lidé, kterým strašidýlko takto vyděsilo kdysi známé, si pro příště dají pozor, neb dotek tajemna vztahy spíše zakalí. Promluvit o věci s člověkem věnujícím se magii také příliš užitku nepřinese. Jak jsem uvedla výše, samotná magická praxe není zárukou, že jedinec praktikující má zkušenost se skutečnou inteligencí odlišnou od projekce jeho vlastní osobnosti. Ono nejde o zkušenosti až tolik běžné a v podstatě neznám odvětví magie, které by nebylo zaměřeno na studium vlastní duše a očekávání vlivu bohů či bytostí navázaných na zcela konkrétní a určitý pantheon. Ovšem i vliv těchto entit či energií považuje dosti magiků za projekce vlastní osobnosti. Sice magik tě nebude ukecávat, že jsi apriori na svěrací kazajku, ač i tato varianta jej napadne jako první, ale naopak, vysvětlí ti, že to, s čím se přátelíš, jsi ty sám. Magik nemá příliš v oblibě nejistotu a tajemno, naopak, zpravidla má vždy ve všem jasno (a také často zná vše nejlépe, umí nejlépe).

Mám to štěstí, že znám několik lidí, kteří vnímají svět za oponou a navázali tam s někým kontakt. Jistě, znám ještě více lidí, kteří slyšeli o tom, že je takového něco možné a chtěli by s něčím navázat kontakt a po čase si sami vytvoří iluzi kontaktu. Jenomže ona iluze nepostačuje na to, aby měnila realitu kolem.
Člověk, který doopravdy zná někoho za oponou, prochází zmatkem pouze v prvních okamžicích. Ona jiná inteligence se umí manifestovat a projevovat natolik jednoznačně, nezaměnitelně a umí být viditelná i pro jiné (zejména v počátcích, kdy je potřeba důkazu), že ten, kdo takové zvláštní přátelství unese, nemá o čem pochybovat. Pokud i někdy takový člověk o tomto promluví, nikdy neřekne vše, a při prvních náznacích pochybností z druhé strany nemá problém dát pochybujícímu za pravdu. Neb tento druh zkušenosti není sdělitelný ani mágovi, který jej nemá. Takové věci pochopí jenom člověk, který sám zažívá...
Nemohu a ani nechci mluvit v absolutních hodnotách, ale takové přátelství lidem, o nichž vím, velice pomáhá a je to poznat na jejich životech. Ať je to člověk v očích jiných lidí dobrý, zlý, přátelský či nikoli, má osobní filosofii takovou či makovou, každému z těchto lidí se daří v tom, co si sami předsevzali. Věci kolem nich se pomalu a vytrvale skládají tak, že se dá mluvit o budování. Prakticky jediné, co tyto lidí umí v jejich úspěchu zastavit, je také ona známa podpora opaku toho, co přesně oni sami chtějí. Nicméně, pokud je jejich méně hmotný tvor skutečným přítelem, postupně a taktně je upozorní na to, čím sami si škodí.
Nikdo z těchto lidí nezačal tak, že by si přečetl grimoár a evokoval či vyrobil bídného červa odsouzenému k věčné otročině pro dobro jeho veličenstva velemága. Přišlo to samo od sebe, znenadání a také i bez jakékoli magické přípravy. U lidí, o kterých vím, zájem o magii nastal až po těchto zkušenostech.
Osobní zkušenost těchto lidí není popsaná v knihách o magii. Moderní magická literatura se zaměřuje zejména na praxi se složkami vlastní osobnosti. Zřídka lze nalézt něco mezi řádky, či přiznání autora, že na něco podobného narazil, bez jakéhokoli hodnocení. Současná magie je zaměřena zejména na změnu běžné reality prostřednictvím vlastní vůle, možná i proto preferuje bytosti vytvořené magikem. Něco se samo objevilo a zůstalo, není právě na této vlně. Nicméně poznávání vlastní osobnosti je prospěšné i takovýmto kontaktům, člověk si uvědomí, co zvládne sám a komunikace, kontakt jsou mnohem lepší.
Domnívám se, že esopublikace o kontaktech s plejáďany, různými bohy, počínaje od Krista, konče Thothem a Sethem, poměrně zkomplikovaly situaci. Píšou je lidé mající úžasnou fantazii neschopní oddělovat prvky reality od ní. Jistě, toto nebezpečí hrozí vždy, ale to se praxi a kritickým nadhledem na sebe dá postupně odbourávat. Lidé, o nichž vím, nemají tendenci poučovat národy, lidstvo, předávat moudra odjinud...

Odkud jsme a kam směřujeme... věčná otázka existencionalismu. Ptáme se ní na to, co reálně existuje. Je jenom logické, že podobné otázky si kladou lidé i ohledně svých méně hmotných přátel. Možná jde o další stádium po otázce, nejsem blázen a úžasu, ono to vážně existuje! Jakmile si člověk zvykne, ptá se, odkud To pochází. Na rovinu, jak naznačila jsem v prvním díle (první část), jde o různé druhy méně hmotných tvorů, takže není tak jednoduché říci, že jsou odjinud... někdo ano, někdo třeba ne. Nicméně již jenom to, že zde je kontakt znamená, že byl odhrnut závoj tajemna, běžně neviděného...