30.5.17

Stagnace



Slova, která hladí po duši a rozplývají se ve spánku...

Poznáváš to, co zdá se neuvěřitelným snem... a ani nevíš proč, necháváš si jej zdát...

Nevěříš, že mohlo by to být tak, jak se píše a říká... nerozumíš tomu, proč, ale pořád něco nutí tě snít ten sen dál... ač realita pokulhává...

a možná právě proto, řečeno bez obalu, ... neb tuze vzdálená, nebezpečí ovládá a drží na uzdě... neohrožuje a nehrozí, že přišla by, zabušila na dveře příbytku tvého...   



A život poklidně v ospalém tempu žene se dál... ne, nenudíš se,
 spíše jakoby smysl vyprchal do ustavičného opakování rutiny, v níž topí se podstata zapomenuté duše tam někde za rohem...
natahuješ ruce, myslíš, že dorazí a nakopne tělo, jsem zde a tak tedy dýchej... 


A proto měl bys jej - ten sen o tom, co nikdy nemělo se stát... oživit... 
Anebo ne a v táhlém odpoledni si namlouvej, jak nepotřebuješ nic víc, než to, co prožíváš...
Stagnace...

  

21.5.17

Ty nesprávné důvody (o múzách jinak)



Jestli se na něčem shodne pohled okultistický a mystický, je to právě přístup k uznání. Pokud člověk něco dělá, měl by to dělat, protože musí, neb vychází to z něj, bez ohledu na uznání či naopak nezájem. Bez ohledu na pochvalu anebo nepříznivou kritiku. Protože cokoli člověk tvoří, tvoří to především pro sebe, ale ono, nakolik to je srozumitelné dalším lidem, představuje věc naprosto odlišnou. 

Jenomže k tomuto poznání je potřeba dojít, jinak jsou to pouze slova napsaná na papíře někým jiným a člověk sklouzává k: tomu se to říká, když je teď slavný a jeho knihy si kupuje hodně lidí, překládají se do jiných jazyků.... nebo jak tomu bylo i v mém případě, mudrlant, zase něco přečetl a teď exhibuje, přitom sám za slávou si triko honí. Nicméně tehdy kdysi dávno jsem se s podobnými slovy setkala u autorů knih o magii, astrologii a u různých mystických přístupů.

Touha chtít něco dokázat někomu jinému je pro člověka přirozená, i když není právě tím, kdo by se chtěl zalíbit všem a ani netrpí syndromem zneuznaného dítěte, které se mohlo přetrhnout a pochvala od rodičů nepřicházela. Jde o touhu udělat dobrý dojem, protože někdo člověka inspiruje a on by pod tím dojmem chtěl udělat něco velkého, co by zapůsobilo na osobu, která právě inspiraci probudila, vyvolala...
Jenomže jak to již tak bývá, mnohdy nás lidé inspirují a ani si to neuvědomují. Vůbec by je nenapadlo, že právě vy jste začali něco, co by je mělo potěšit. Snaha o získání uznání je svým způsobem romantická a komická zároveň. Myslím si, že jde o nástroj universa - sil, jež múzami zveme, jak přesvědčit člověka, aby vůbec začal. A následně jej zbaví potřeby či závislosti na uznání, protože...
...protože jako naschvál vám nainstalují onu personu, tedy zdroj inspirace, která je k tomu, co děláte, netečná. Dokonce mnohdy děláte něco, čemu ta osoba ani nerozumí, jen potvora universum ve vás vyvolalo dojem, že právě toto jí baví a ouha a právě vy k tomu máte talent, víte, jak by jste to udělali. 

Jenomže, ať děláte, co děláte, narážíte na hradbu mlčení.

Právě tento okamžik je velice podstatný. Pokud provádíte něco, co vás baví, nepřestanete, pomalu a jistě zjišťujete, že ani přestat neumíte. Nacházíte smysl v tom, co děláte. A protože vám jde čistě o pozornost a pochvalná slova jedné osoby, aniž by jste to přímo zamýšleli, dostane se vám uznání odjinud, od lidí, kteří tomu, co děláte, rozumí, neb sami něco podobného dělají, či je oslovuje ono nehmatatelné něco. 
Ne, múzy nehrají čistou hru... ne z pohledu lidského vnímání. Pro ně je podstatné něco jiného. Právě to, že nemáte snahu zalíbit se obecnému vkusu, neb na to ryze pragmaticky ani nemáte myšlenky. A zatímco vám místo oslavného "páni, lidé mně berou" vrtá hlavou spíše demotivující "jak to, že nic neříká, ví vůbec o tom, co dělám?" ony potvůrky vás donutí postupně překračovat hranice, protože tento způsob je nejjednodušší, rozptýlit pozornost něčím úplně jiným, aby jste si energicky neblokovali tvorbu. Neb nic člověka nedonutí tolik sáhnout na dno jako princip, nedaří se mi to. 

Múzy patří do světa idejí a je na člověku, jak si jejich vliv podá na hmotě. Potvůrky umí v člověku zase vyvolat ideje přesahující rozsah jiného člověka. A na této vlně takové podivné inspirace ve snaze dosáhnout cíle člověk jede, až jednoho krásného dne se probere a zjistí: sice ona osoba asi pořád neví, že jste, natož, o co se snažíte, neb na vaši existenci pod náporem vlastních události nejspíše zapomenula, vytěsnila ji a vůbec ji na vás, ani na tom, co děláte nezáleží. Pro šťouravé, až tato situace nastane a vy si nedáte pokoje, garantuji vám, že kroupy, které se na vás seženou, budou dosti hnusně cítit.

Obrat a zlom v situaci. Najednou ideál dostává lidský rozměr... až vagabundský, neb většina lidí narušení vlastních kruhů neumí unést s noblesou. Prozření, kdy si člověk uvědomuje, jak komické bylo jeho očekávání. Jistě, v danou chvíli si člověk připustí všechny doposud před jeho zraky skryté NECNOSTI a vidí onu osobu zase z druhého břehu.

Múzy umí k inspiraci a zápalu využít cokoli, ono prosit o jejich přízeň i toto sebou nese, nicméně pořád ještě docela příjemný způsob, jak člověka něčemu naučit. Byť člověk něco dělá z nesprávných důvodů, může se situace převrátit, neb dříve nebo později tyto důvody odpadnou a zůstane jen to, co vykonal, co vytvořil. Budoucnost je výzvou sama o sobě, o přijetí lekce a pochopení - není nic důležitějšího, než vytvářet něco, co jde přímo z nás. Ať již je to cokoli. Potlesk nebo vypískání... vše časem se může otočit.

20.5.17

Ke štěstí a vytrvalosti






































Své příspěvky hodně zaměřují na magii. Jenomže ne každý se k magii dostane, má potřebné vlohy vidění a vnímání a i ti, co je mají, nemají mnohdy zájem je rozvíjet, protože jednoduše chtějí žít úplně jinak. Nakonec je právem každého člověka zvolit si. Ve svém životě jsem potkala i lidi, kteří možnost volby nemají, neb magii se věnovat musí a dokud to nepochopí, jejich život se klátí. Ovšem těch je v populaci minimum. Dnešní příspěvek bude o obyčejné vytrvalosti a snaze stát si za svým. 


Každý z nás má nějaké vlastní cíle, již jenom žít, pokusit se vychovat děti, vydržet v partnerství, vztahu, v manželství, dělat práci s pocitem, že to vše dává smysl, ... nepřijímat postoj, že jsem pouhým kolečkem ve stroji, jednotkou matrixu... vyžaduje odvahu a odhodlání. 
Lidé, kteří spoléhají na Boží vůli a s důvěrou se obracejí k němu skrze kněze, prostředníka, asi nebudou mými čtenáři. Všechen ten okultismus zde je zastraší anebo se o to postará jejich zpovědník. Pokud si člověk věřící v jakéhokoli boha nenajde cestu k němu sám a bude odkázaný jen na vedení kněží, stane se pouhým poddaným, který svojí energii dobrovolně odevzdává nějaké organizaci a mnohdy si to ani neuvědomuje. Přijde mi, že takový člověk vidí svět skrze filtr. Proti takovým lidem nic osobně nemám a rozumím i jejich děsu, když narazí na někoho, kdo sám svůj život drží ve vlastních rukou. Jen soucítím s jejich zbytečným utrpením.

Bylo by omylem předpokládat, že pouze magie, okultismus či mystika vedou člověka k opravdovému životu. Vedou k opravdovému životu pouze ty, které niterně oslovují, ale jsou i jiné způsoby, jak být sebou, jak rozproudit svojí energii a žít v souladu s vlastní Vůli, svými záměry.  Příliš mnoho lidí se dopouští té chyby, že považuje vlastní cestu a přístup za volně aplikovatelný pro všechny. Dokonce se domnívá, že kdo to nemá stejné, je hlupák, protože jeho ego zaslepuje vše.  Tím podstatným motivem pro každého je cokoli, co člověka naplňuje a dělá jej šťastným. Dává jeho životu rozměr hloubky. 

Obvykle, když člověk s něčím začíná, vše se daří, jde od ruky, je radost cokoli dělat. Jenomže dříve nebo později, jak nastupuje rutina (nelze se jí ubránit a navíc pro fixaci je potřebná), přicházejí potíže a překážky. Již nejde postupovat mílovými kroky, naopak, mnohdy člověk přijde o velkou část vydobytého území, nastává období ztrát. A právě v tomto stádiu je zlomové, jak se člověk rozhodne. Vytrvat anebo uznat porážku a začít něco nového. Zanechat toho, co se nezdařilo a začít znovu je fajn, dokud člověk i v 50 nezjistí, že je pořád jenom věčným začátečníkem. Velice těžko se dělá úsudek. Někdy vážně postačí se něčemu věnovat chvilku, člověk získá to, co chce a přejde na další věc. Jenomže teprve čas ukáže, zda tento úsudek byl správný anebo v člověku zůstává pouze pocit ztráty, lítosti a zmaru. 

Úspěch je spojen nejenom s talentem, dřinou a vytrvalostí, ale i kusem štěstí... něčeho, co člověk až tolik neovlivní. A právě magie poskytuje nástroje k tomu, aby člověk toto štěstí zachytil. Je to něco jako umění nechat foukat ten správný vítr do plachet, jenomže ona pomohla již při výběru materiálu, tvaru a také dodala komponenty na stavbu lodi a vedla ruce správným směrem. Funguje něco podobného i u člověka, který jaksi není s ní sžitý?

Domnívám se, že ano. Jde-li člověku o něco, pozná v jistých okamžicích inspiraci, která provede jej dál. Těžce se tato inspirace popisuje, je nádechem, jemuž lidé mají tendenci nevěřit, ač ji zaznamenávají. Osobní šťastná vlna každého z nás. Jen se na ni naladit. A právě to je to nejtěžší. Dokud člověk nepřijme i svojí neracionální část, prakticky toto nepůjde. Nejsme jenom to, co si uvědomujeme, čeho se dotýkáme, jsme mnohem více.
Další podstatnou překážkou je sebelítost. Ono neustále připomínání si křivd, jejich utápění v drogách a alkoholu nevyřeší nic. Vidět svět optikou lidí, jež člověk považuje za své nepřátele, spolehlivě zničí každého. Závist a žárlivost brání prosté víře v to, že lze doopravdy uspět, že to, co člověk dělá, je správné. Mnozí chtějí něco dokázat ne kvůli sobě, ale kvůli někomu jinému. S takovou výbavou může člověk zachytit pouze odlesky štěstí.
Mnozí, jímž se nedaří, nabudou pocitu, že štěstí musí pomoci. Prostě si to nějak zmanipulují. Dovolím si říci, že manipulaci, má-li být zdárná a trvalá vyžaduje nemalé finanční náklady a i tak, zde hrozí poměrně vysoké nebezpečí, že se to proflákne. Takže hrozí další náklady na manipulaci, která by  zabránila profláknutí první manipulace. Manipulátoři si myslí, jak nejsou chytří a jak se jím něco nedaří. Mnohdy právě kvůli toleranci ostatních, ale ta má své meze. Je mnohem jednodušší potkat Mága, než manipulátora, který toto umění skutečně zvládá. Téměř vždy jsou to trapní amatéři, jímž hrozí, že uvěří vlastní lži. A přesně takto manipulace přivede člověka do pekla, sice nevidí duchy, ale vidí sebe tak, jak nikdo jiný na světě. Manipulace nabízí snadnou cestu, takové to "panebože dej lehko". Vede k povrchnosti, halo efektu, ale ve skutečnosti  si lidé velmi brzo uvědomí, že manipulátor je trapnou figurkou. Oni samotní zapletení do uzlu vlastních lží ani již neumí si vystavět normální vztahy, to, oč jím jde, a co se jím daří, je pouhá závislost.

Zachytit vlnu štěstí, vystoupit na ní a vézt se, plynule navazuje na další, vyžaduje být především nad věcí a upřímný k sobě samotnému. Jestli má šanci něco přežít, je to opravdovost pocházející z hlubiny. To jedince zadrhnutý sebelítosti a pokoušející se manipulovat ani pochopit nemůže, neb jeho osobnost by to rozbilo na tisíce kousků.    

Odstranit z osobnosti tyto zbytečnosti a mít odvahu nelhat, vyžaduje silnou psychiku. Zase, kdo se opravdu věnuje magii, praktikuje, ten efekt po čase dorazí sám. Člověka to zbaví utrpení. Jistě, lze toto i bez magie, jsou i jiné obory lidské činnosti, které kultivují tělo a dávají možnost duši projevit se. Pokud jde člověk do hloubky, neulpívá na povrchu, je jich mnohem více, než se na první pohled může zdát.

Klíčem k tomu, jak kultivovat osobnost je vytrvalost. Chce-li člověk vytrvat, zbaví se hodně omezujících nálepek, nemůže si dovolit postavit své na lži a manipulaci. Vytrvalost, myslím opravdová, vede po postupných, třeba i drobných krůčcích k úspěchu. Ono není problém rychle na sebe obrátit pozornost, ale kdo si vzpomene zítra, pozítří, za měsíc... Bez sebelítosti člověk přijde na to, že když problémy nedramatizuje, pořád se v nich nehnípe, ony samy odezní. Rozplynou se. Naopak v těžkých chvílích by pozornost měla být maximálně věnována tomu, co je ohroženo. Ohrožení chce jenom trochu taktického přístupu. Proč jít na ruku překážkám a dívat se na náš projekt skrze ně? Proč nevyužít překážku k pokroku s tím, že člověk vyzkouší úplně nový přístup? Kreativita představuje ten nejlepší způsob, jak zachytit onu přelétavou mušku zlatou a nechat se jí vést.

  

15.5.17

Přístup k těm odjinud (Ke tvorům méně hmotným 4)


Skutečnost si vytváříme sami.  A to právě tím, jak se stavíme k tomu, co je objektivně dané, co existuje. Je na nás, zda si věci uděláme podle sebe anebo naopak podřídíme se konvencím či názoru většiny. Můžeme být pro druhé nečitelní anebo naopak transparentní. Můžeme druhým porozumět anebo se od nich distancovat.


Stejně tak je to se světem méně hmotným. Lze tyto vrstvy ignorovat, lze je nebrat v úvahu a dovolávat se k ním jenom když je skutečně zle, lze vědět, že tam někde jsou, ale raději nekontaktovat, nenavštěvovat, neb je to divné a také je lze zavrhnout, odsoudit, vybrat si jenom něco z nich, či naopak být otevřeným i tomuto.

Je to jen a jen na nás. Budeme jednat tak, jak je u většiny lidi obvyklé, tedy ignorovat či se bát a chtít prostředníka v jiném člověku, anebo naopak se staneme lidmi, kteří mají přímý kontakt?

Možností je bezpočet, včetně různých kombinací. 

Stane-li se, že člověk se dostane do styku s něčím takovým, může pořád ignorovat zjevné. Anebo může si jen tak na ně mávat, vědět, že jsou, ale nevydat se na cestu dál...

V začátcích je potřeba oddělovat fantazii od skutečného imaginálna, od toho, co je opravdové, byť méně hmotné. Ano, chtěla jsem trvat na tom, že v začátcích, jenomže ono je potřeba toto pravidlo mít na mysli pořád. Pokud jde o autentičnost, je potřeba být pozorným a vnímat jinak, než racionálně. Neznamená to, že člověk bere vážně každou smyšlenku a že vše vnímá doslovně. Vlastní smysly umí napodobit cokoli, právě proto je potřeba vnímat pozorně.


Existuje pouze jediný test pravdivosti, a to projevy v běžném životě. Kontakt s bytostí odjinud se projeví nejenom v méně hmotných vrstvách, ale i běžném životě, časem, postupně dochází k transformaci, neb propojením sfér dostává člověk k dispozici úžasnou energií, která si umí najít cestu sama a projevit se. Lidé, jejichž život je samá tragédie neuspořádaný a pořád jenom lepí jednu díru za druhou, jsou oběti vlastního druhu. Kalamity a nešťastné události nejsou známkou záškodnictví jejich osob, ale toho, že sami žijí v bludu. Buď onen kontakt je jenom jejich vlastní fantazie, která se dá také dost dobře zhmotnit, anebo bytostí s níž jsou v kontaktu vůbec nerozumí a konají opak toho, co by konat měli, možná pod vlivem instrukcí, které jím jejich ego samo podsunulo. 

Když člověk pozoruje jakoukoli věc, vždy ji vidí trochu jinak, tak se pozná dobrý pozorovatel. A stejné je to s nimi, odjinud. Když člověk čte víc krát báseň, nachází v ní nové a další významy. Možná proto ony bytostí zvyknou některá slova častěji opakovat u více  "sezení", aby člověk uměl hledat v nich jako v básní. Jejich význam je nejenom doslovný, ale skrývá se pod ním i spousta metafor. Jedno sdělení různé vrstvy má. Proto oplatí se jej zapsat a nechat nabíhat obrazy, které vyskakují.
Nemusí to být jenom slova, někdo lépe vnímá obraz, či náladu. Někdy to může znít jako řeč člověka, jindy jako hudba se linoucí či série obrazů v různých sekvencích.     


I na nás samotných je, zda půjde o kontakty řídké anebo pravidelnou záležitost, jak často a jak dlouho v tomto setrváme. Znám lidi, kteří mají podobné věci odloženy pouze na dlouhé zimní večery, či na procházky přírodou. Různé prostředí pro nás může být spojeno s různými bytostmi, k nímž můžeme mít rozdílné vztahy.   

12.5.17

Promluvy s neznámým (Ke tvorům méně hmotným 3)

Navazuji na předchozí části Prví a Druhou, v nichž jsem se zabývala otázkami, že nemá smysl se snažit o přesnou klasifikaci, neb tito tvorové bývají různí, také jsem ukázala, že magií lze vyrobit efekt jakéhosi jiného tvora a měla jsem snahu popsat jaké to je z pohledu lidí, kteří skutečně mají kamaráda tak říkaje za oponou. Nejsem si jistá, nakolik toto mé povídání bude přínosem bez přečtení si předchozího, ani zda vůbec bude zajímat lidi, kteří jaksi vztah s ničím méně hmotným nemají či nikdy neměli. Nicméně ti, kteří mají vlastní zkušenost, asi má slova přivítají, neb o tom, co člověk zná, se čte rádo.

Především  si dovolím podotknout, že z různých důvodů, na které v tomto seriálu postupně narazím, není jednoduché mít kamaráda odjinud. Podobné známosti vyžaduji silnou psychiku i vůli. Kladou nesmírné nároky na toleranci a respektování svobody jiného tvora. Inteligence pocházející odjinud zde není pro to, aby člověku imitovala zlatou rybku, vyhovovala jeho vrtochům či mu jakkoli sloužila. Pokud se dá vůbec o nějakých výjimečných kvalitách jedince majícího takovéto funkční známosti mluvit, tyto jsou poněkud v jiné rovině, než té, kterou lidé obvykle uznávají. Takový vztah ovšem nenahrazuje a ani nemůže zcela nahradit kontakt a vztahy s jinými lidmi. Začátky bývají různé, jenomže takový vztah nemůže dlouhodobě vydržet, má-li být náhražkou za vztah s lidmi, či manifestaci nesplněných přání. Konec bývá jednoduchý, bytost již více nepřijde.

Nedorozumění se nelze vyhnout. Hmotné a méně hmotné již jenom z logiky věci má rozdílné sféry vlivu, kde energie působí trochu jinak. Výhodou takových kontaktů je, že člověk může poznat své méně hmotné částí a dostat se i do prostředí, kam se běžně lidé nevydávají. Zpravidla až po vyzkoušení si méně hmotného prostředí člověku dojde, proč pro některé věci jakoby ne a ne dojít ke konsenzu. V našem poněkud těžkopádním prostoru se myšlenka realizací zpravidla degraduje a jakákoli čistá esence musí být smíchaná s jinou, aby vůbec mohla být hmotnou. Jistě i forma tolik příznačná pro hmotné nutně omezuje obsah. S hmotou žel se ztrácí na přesnosti. Proto to, co si magií vyrobíme v prostoru méně hmotném, nevypadá stejně na hmotě. A pokud ano, stejnost obalu ještě nezaručuje i stejný obsah. Povede-li se i něco krásně dostat do hmoty, je potřeba počítat s tím, že to nemusí vydržet dlouho. Ovšem bylo by chybou kvůli tomu rezignovat na hmotu, je potřeba s tímto efektem počítat.

Lze s nimi vést konverzaci, dialog? Nepochybně ano. Bude to ale trochu jiný dialog, než-li s člověkem. Velkou roli hrají pocity a spontánní vjemy. Nicméně lze postupně si nastavit energii a natrénovat i dialog slovní, pouze je potřeba počítat s něčím, jako vsuvkou fantazijní, kdy psychika člověka má tendence více slov slyšet, by se sdělení stalo na straně jedné srozumitelnějším, ale hranice ke zkreslení vedoucí není pevně dána a zejména v počátcích je více, než pravděpodobné, že autentická slova jsou střídaná s frekvenci slov zkreslujících. Není ani řešením nebrat vše doslovně, neb právě ona přesná autentická slova jsou myšlena právě tak, jak je slyšíme. Praxi tomuto člověk uvykne a naučí se rozeznávat, ale není jiné spolehlivé metody, než-li prověření časem. Neb ono pravdivé a autentické se samo postupně verifikuje. Mnohdy překvapivě to, co zní neuvěřitelně je skutečnou pravdou.

Vedení takového dialogu vyžaduje vysazení racionálních soudů a úsudku. Brát sdělení jak jsou, pokud možno zapsat a po čase se k ním vracet. Mám podezření, že pro tyto bytostí je nepochopitelná schopnost člověka vázat na jejich sdělen vlastní ambice a touhy. I pro ně je potřeba trochu praxe a zkušenosti, aby si na tento ryze lidský přístup uvykly a trochu s ním počítaly. Dalším problémem je jejich schopnost proniknout k jádru věci a říci bez obalu svůj pohled. Toto může vypadat jako něco neomaleného. Zdá se, jakoby neměly pochopení pro naše sklony zaobalovat sdělení, jednat takticky či dokonce se před nimi obhajovat. Podobné tendence člověka je matou. Což je zřejmě příčinou nedorozumění a běda, když na základě takového slova mají tendence udělat člověku radost tím, že mu vytvoří podmínky pro zhmotnění onoho zaobaleného.

Jak naznačila jsem, tyto kontakty jsou náročné, pokud je člověk nemá pouze ve snové rovině. Na čas, energii a jiný způsob uvažování. To je ostatně důvod, proč mnohdy z prvotního nadšení  se stávají zřídkavými a třeba časem, až nějak se vyřeší důvod, pro který člověk entitu volal, ustanou nadobro. Jakýkoli další podobný vztah již je takový trochu jiný.

8.5.17

O zbavení se touhy


plamínky touhy je potřeba držet, by nespalovaly...
... by neničily...
... by neuzurpovaly...
neb potom vše ovládne strach...







Před plamenem touhy spalujícím vše smysluplné mnozí varují a vskutku oprávněně. Touha zakaluje úsudek, rozšíří se do oblasti, kde nemá co dělat a nakonec vše pohltí a vyvrhne znehodnocené zpět. Umí navodit iluzi čehokoliv, takže běda tomu, kdo jí podlehne. Zaslepené smysly nepoznají, co je pravé a co hrané, obalamutí myšlení a šíří pouze utrpení... neb touha nemá nikdy dost a po spálení všeho dostupného, chtěla by spalovat dál. Kdo touhy neumí se zbavit, bude jeho magie vždy jenom hračkou v rukou dítěte, která je možná věrnou imitaci nástroje, ale jako nástroj použitelná není. Jen založit si deník přání, co nabubřele vyskakují a ukazují díry v osobnosti.

Touhy se lze zbavit pouze jejím poznáním na vlastní kůži, tedy hlubokým prožitím, až do morku kostí. Zdá se, že magie, když přijme energie člověka, nastolí mu takové školení, kurs, z něhož by New Age vymetači kursíků skončili v péči psychiatra. Umí navodit situace, kdy jakoby člověk má přání, o němž doposud nic netušil, na dosah ruky. Seč zpočátku to odmítá, probere se v něm démon touhy, vedoucí k nepokoji a utrpení. Provází člověka ve snaze ukázat mu vlastní stín a uvědomit si své největší slabosti. V zápalu touhy povšimne si jich, až když jeho touha je jakoby na last minute okolnostmi vytažena do neřešitelna, neb ono vytoužené, na čem si člověk pracoval, dařilo se mu, rozplyne se jako mlha, po které nezbude nic... kromě otázky, zda nešlo o pouhý sen. Touha umí vše spolehlivě zničit...

Kdo pochopí lekci, místo utrpení a s ním spojenými pocity, najde vnitřní klid. Neb prohlédl lekci, kterou mu magie udělila. Pochopil, ač ne racionálně, že takto nějak zbavil se toho, co činí lidské tvory nešťastnými a závislými na všelijakých okolnostech kolem sebe. Naučí se, jak krásné je opanovat plamen touhy, co spalovala. Teprve poté poznává, co je to skutečná vášeň a jak krásně umí entusiasmus sám o sobě vyřešit cokoli... protože navzdory tomu, že ještě před chvíli spalován touhou viděl vše popleteně, bez perspektivy, vše kolem se mu zhroutilo, uměl sám sebe dostat do bodu, který ukázal mu, jak zbytečný humbuk si kolem sebe vyrobil.  

V magii existuje ohromná past "Já chci!" Ono prosazování připomíná spíše dětský vzdor, než-li Vůli. Popravdě nemá s ní společného nic. Jde o opar nezralého puberťáka, který si právě něco usmyslel a universum mu dává lekci pomocí drsných kopanců v interakci na jeho nesmyslný rozběh hlavou proti zdi. Kdo nepochopí, pořád jenom bude mlátit hlavou do zdi uvězněn v zajetí iluze vlastních ambicí.

Svět kolem nějakým způsobem reaguje na nás a mnohé ambice jsou spojené okolními reakcemi bez ohledu na vztah k niternu. Mnohdy děláme věci spíše pro druhé, než-li pro sebe. Ignorujeme, že jakákoli změna začíná u nás samotných a místo toho se snažíme měnit druhé, aby dělali to, co chceme, jak bychom chtěli, bez ohledu na jejich vlastní volbu. A tak se lidé dostávají do spletitých vztahů, které ne a ne rozmotat, neb energie víří a zamotávají vše do nepřehledného klubka. Není tolik podstatné, koho v nás vidí jiní, to jenom do strnulosti klišé sklouzává, ať je to sebevíce příjemné i lákavé. Podstatné je to, co nikdo nahlas nevysloví a nepojmenuje...pravá podstata ukrývající se v nás. To, co uchopíme si sami a vytvoříme cokoli jenom budeme chtít.

Jakmile člověk přestane manipulovat okolím, přestane se zajímat o to, co ti druzí, zbaví se utrpení a získá svobodu. Není to až tak jednoduché a pro mnohé nedosažitelné. Pouze ten, kdo umí být sám se sebou, umí sdílet s jiným v podstatě cokoli.