30.5.17

Stagnace



Slova, která hladí po duši a rozplývají se ve spánku...

Poznáváš to, co zdá se neuvěřitelným snem... a ani nevíš proč, necháváš si jej zdát...

Nevěříš, že mohlo by to být tak, jak se píše a říká... nerozumíš tomu, proč, ale pořád něco nutí tě snít ten sen dál... ač realita pokulhává...

a možná právě proto, řečeno bez obalu, ... neb tuze vzdálená, nebezpečí ovládá a drží na uzdě... neohrožuje a nehrozí, že přišla by, zabušila na dveře příbytku tvého...   



A život poklidně v ospalém tempu žene se dál... ne, nenudíš se,
 spíše jakoby smysl vyprchal do ustavičného opakování rutiny, v níž topí se podstata zapomenuté duše tam někde za rohem...
natahuješ ruce, myslíš, že dorazí a nakopne tělo, jsem zde a tak tedy dýchej... 


A proto měl bys jej - ten sen o tom, co nikdy nemělo se stát... oživit... 
Anebo ne a v táhlém odpoledni si namlouvej, jak nepotřebuješ nic víc, než to, co prožíváš...
Stagnace...

  

Žádné komentáře: