NA HRANICÍCH SVĚTA


Nechat pronikat i věci odjinud do Pevnosti matérie ...
Nahlédnout do rovin bez času ...  



Realita skrývá v sobě mnoho vrstev ... je členitá, postačí jen opustit běžný náhled na ni ... . Zapomenout na všechna nejde to a svět pro každého získá úplně jiný rozměr ... stačí jen začít žít svůj vlastní osud ... prožívat osobní příběh ... .

(sérii možno číst v pořadí, nebo jakkoli, jednotlivé kapitoly představují samostatný příběh)




Přítel z propasti 1
o rozhodnutí popsat něco nepopsatelného, vykreslit portrét bytosti projevující se nadpozemsky, přesto velice známé...Přišel jako vždy - bez zaklepání. Posadil se vedle mne s pocitem, že došlo i na něj. Po létech mlžení a částečně nahodile vypouštěných hlášek mne posedla snaha provést něco konstruktivního. Popsala jsem toho již spoustu ve snaze uchopit téma, ovšem výsledek mne neuspokojil natolik, abych jej publikovala.




Intermezzo 2
malá vsuvka, co myslím si o psaní, jak k tomu přistupuje i můj hrdina a vůbec ono z toho spolu nakonec vylezlo o nás, neb každá individualita je svá a nejde se slít v jednu osobnost... Mluvíme. Dá-li se tomu říkat rozhovor. Trvá dlouze, ačkoli nejde o obsáhlá sdělení. Naslouchám slovům protkaným místy smíchem a jejich obsah si dávám do kontextu. Stačí se nechat unést vlastním vnímáním smyslu slov,  ... a jsem někde jinde. Nemá nic proti popisu vybraných okamžiků z naší společné minulosti, parafrázi vyřčeného, pokud doslovná citace projde procesem autorizace.

Transfer 3
je potřeba se dostat dál...tam za oponu...
Mít něco na dosah ruky a… neumět to zachytit, bývá doprovázeno podivně rozpačitými pocity. Člověk si přijde, jako kříženec mezi trotlem a alzheimerikem. Stav vyznačující se častými změnami nálad bez zjevné příčiny. Nejhorší je snad ona neschopnost pojmenovat, že něco chybí, ... natož diagnostikovat, co. 







Intermezzo 4
o psaní...a přístupu k němu...

Teď bych mohla psát o lidech, kteří se mihli kolem mého příběhu. Rozepsat se o jedné vizi, co ukázala se následně býti zachycením reálného děje někde jinde. Jenomže ti lidé přímo s mým příběhem nesouvisí. Naše linie se potkaly v době, kdy jsem skákala do propasti, ale ve skoku mi to stejně nezabránilo, ani jej nepodnítilo. Žijí si, ani nevím, jak dál, své životy, své vlastní příběhy.

Nastolené otázky 5
i tarotové karty umí rozpohybovat se samy...
Nastal čas ponořit se do průlomu jara a léta jednoho roku..., přecházejícího do podzimu... Doba, kdy dělala jsem vše možné, jen poněkud zanevřela na vlastní věci. Bylo opojné hrát si s plamenem, řešit problém jiného člověka, když ten místo dosavadního chladu a klepání se zimou začal i na dálku cítit teplo. Možná to bylo rozumnější, vždyť se mi děly věci, s nimiž jsem zkušenost do té doby neměla, a spíše, než-li na jejich vnímání, kladla jsem důraz na šílené teorie, jak by to asi mohlo být. Z toho "jak by" dnes nezůstalo nic... pouze holý prožitek. 






Intermezzo 6
a někdy hlavní hrdina ožije a žije svým životem si dál...
Kromě toho, že mne psaní baví, beru tuto sérii zároveň i jako šanci alespoň částečně splatit svůj dluh vůči tvorovi, s nímž jsem se seznámila tam v hlubinách propasti. Ráda bych to provedla jinak, ovšem za stávající situace... nemožné. Dosti dlouze jsem přemýšlela, jak námět uchopit. První verze se nesla v ryze romantickém duchu, psaná bez prvků autobiografie. Stvořila jsem fiktivní postavu, z jejíhož vymyšleného života bych zde poskládala střípek po střípku pár fragmentů, kdyby se mi text nevzbouřil pod rukama a neodmítal se dál psát. Výsledkem byl podivný kříženec obdařený prvky romantické absurdity. 


Vizualizace 7
popis manifestace překračující hranice vizualizace...
Dobu kolem 4 hodiny ranní mívám ráda. Ve snu přicházejí  na vědomí zajímavé vize, předzvěst věcí příštích, či varování před možným problémem. Jedno ráno mne vytrhl ze spánku nepříjemný zvuk. Dobýval se do mého obydlí člověk žijící opodál, ve stavu značné proměny osobnosti vyvolané v důsledku nezvládnutí konzumace alkoholu, chtějíc, stěží se plížící, svojí chatrnou mluvou řešit všechny křivdy, jichž jsem se měla kdy na jeho osobě dopustit. Po výměně několikati nevrlých vět se ona postava odpotácela zjevně k sobě a já navzdory adrenalinu zaplavujícímu mé tělo zabránila jsem sama sobě jej inzultovat. Pokus nabourat se do mého osobního prostoru mne tuze rozezlil.





Intermezzo 8
ne vždy všechny zájmy si ladí...
Našla se oblast, ve které zájem můj stojí v protipólu se zájmem mého přítele z hlubin. Dříve nebo později k tomu dojít muselo. Dokud jsou bytosti od sebe vzdálené, jakékoli kolizi lze zabránit, čím více jsou si blízké, tím méně manévrovacího prostoru zbývá a pravděpodobnost střetu se zvětšuje… Při těsném kontaktu vyhnout se mu nelze, a tak nezbývá, než se buď pořádně vzdálit, anebo si zájmy vzájemně sladit. Shodou okolností ona oblast sporu pro mne představuje sen, za nímž si stojím navzdory pocitu, kdykoli se mi přiblíží a natahuji ruku, abych se jej dotkla … do dvou týdnů mrcha jedna nestálá se znovu rozplyne. Vždy si říkám, příště na tento trik neskočím, jenomže okouzlena jeho blízkosti natáhnu ruku, tak jo… a mizí. Nu, momentálně se nachází ve značně rozplynutém  stavu a já doufám, že v létě na mne jako zombie znovu nevyskočí, lákaje mne, tak pojď … .


Výprava 9
svět imaginální skýtá možnosti mnoho...jen odvážit se...
Myšlenka na něco, co se u mne nenadále objevuje a já to neumím identifikovat, ačkoli to svým způsobem velmi dobře znám, mne tuze znepokojovala. V té době mi chyběly zkušenosti a já si neuvědomovala, že se jedná o průnik ze sfér, které navštěvuji ponořená do hlubin nedosahujících břehu vědomí. Pátrala jsem tedy mezi všemi možnými stvořeními ve snaze o zařazení. Pochopení, o nakolik marnou snahu jde, mi trvalo více, než rok. Nelze klasifikovat nepřirovnatelnou, naprosto unikátní bytost, k ničemu jinému. Nicméně v těchto dnech započalo mé velké "dobrodružství" mající podstatný vliv na moje další směřování.


Intermezzo 10
destrukce je nutná, jinak nelze vybudovat nic nového...
Sedím na neznámém místě, pohlížeje do vody připomínající tekutou rtuť. Temně stříbřitá hladina odráží naše podoby. Stojí za mnou... dívá se na náš odraz stejně jako já... možná zkreslení skrze zrcadlo... zdálo se mi, jakoby měl u oka slzu..., drala si svojí cestu po jeho tváři. Dojalo mne to, ačkoli pomyslela jsem si zároveň - nemožné, u bytosti nemající lidských emocí..., neoblomné až kruté. Okamžik... a já věděla, že to je konec díla, o které jsme přes 2 roky usilovali... shořelo to, jako papírový drak zanechávaje po sobě ohnivou stopu a temný kouř rozprostírající se do okolí... pronikající do hmoty v podobě velmi nepříjemných konsekvencí. Odpálil to najednou..., zničil vše... neohlížeje se na mé pocity. 


Návštěva 11
a někdy imaginálno protne běžnou realitu...
Vhledy odjinud, ze světa běžně neviditelného mne provázejí ani nevím jak dlouho. Sžily se se mnou, samovolně si připlouvaje... Nahlédnutí skrze ně do tajemných zákoutí světa, i do toho, co stane se... Někdy krátké mžiky, kdy vše zastaví se, jindy delší interval... těžko zde měřit objektivně čas, ten zde vládu nemá. Můj zážitek z jednoho zimního večera byl poněkud jiný. Nešlo o vhled mající vazbu k něčemu, co se mne bezprostředně dotýká. Autentická komunikace s jinou bytostí je více, než-li pouhé pasivní pozorování.


Intermezzo 12
v počátcích je těžké vypořádat se s novým způsobem vnímání, cítění, nazírání...
Často bývá obtížné porozumět druhému člověku, komunikace s jinou bytostí, ať již v rovině snové, při vymístění se z těla nebo při mentální komunikaci, je mnohem náročnější. Nejde o to jen daný okamžik si prožít, ale uvědomit si, co člověk prožívá, a pamatovat si prožitek, pocity, slova…, to již vyžaduje nemalou dávku virtuosity. I na toho, kdo ví, pamatuje si, číhá záludná nástraha, neb lidem jsou naprosto přirozené dvě protichůdné cesty vedoucí k dezinterpretaci. Domnívám se, že v celém širém světě neexistuje, vyjma člověka, jiná bytost, která by tyto přístupy dovedla tak geniálně zkombinovat.


Doma 13
a děj běží dál...zastavit se nedá...
Vytažena ze spánku s hlavou rozbitou na tisíce drobných střípků jsem tuze nerada viděla přítele z hlubin. Stál nade mnou nic neříkaje. S nemalým vypětím se mi povedlo zvednout tělo, bych zjistila, že jsou teprve čtyři ráno. I přes výbuch další vlny bolesti proběhla mnou myšlenka, spala jsem teprve necelé tři hodiny!
"Kde to jsi?" zeptal se uvážlivě. Přejel mnou nával zlosti. Neuvěřitelné! Jednou za půl roku si vyrazím na večírek protáhnuvší se do noci a on musí přijít takto nad ránem a klást mi hloupé otázky.






Intermezzo 14
nejhorší jsou doslovně naplněná přání...
Jestli něco nesnáší, je to ultimátum. Natvrdo daný požadavek, podložený termínem. Jistěže přesně toto jsem vyzkoušela, jakmile mi došla trpělivost milostivě čekat, kdy konečně splní, co sám mi přislíbil. Přednesla jsem tedy ryze konkrétní požadavek, na jehož splnění jsem velkoryse dala tři měsíce. Přišlo mi to docela fair, vždyť sám něco takového říkal a vůbec mne nenapadlo, že hodnota těch slov by mohla býti imaginální a symbolická. 
Dnes uznávám, tento nápad nebyl příliš šťastným, neb jeho podstatou bylo přílišné lpění na výsledku, o kterém jsem měla naprosto přesně konkrétní představu, jak bude vypadat. Jistě, dosti věcí se nám společně povedlo. Proč ne i toto. Jenomže předtím kdykoli po provedené operaci mne ani nenapadlo to zkoumat dál, jednoduše jsem dělala své, jak nejlépe jsem uměla, a vše se vždy postupně sehrálo hezky k mému prospěchu. Ne tak zde. Po provedené operaci jsem několik krát znechuceně konstatovala, že to tedy nevypadá. Poslední měsíc jsem div nestála se stopkami v ruce.

Transformace 15
od počátku jsou lidé konfrontování ve snové rovině s těmi nejhoršími představami zániku...
Přátelství s někým trpícím nedostatkem hmoty je poměrně náročné zejména v bdělém stavu. V zemi snů jsme oba stejné konzistence, za bdění ovšem nikoli. Zachytila jsem jen přítomnost něčeho spojeného se známou energií. Vnímat ji zřetelněji, znamenalo opustit svět lidí a ponořit se do prostoru mezi různé úrovně vědomí. Zajímalo mne, zda mu mohou porozumět i jiní lidé. Nehořel nadšením, nicméně bude-li to znamenat, že mu uvěřím, uvolil se toto podstoupit. Šlo to, byl "slyšen" někdy i "viděn" a projevil se jako diagnostik ohledně zdravotních potíži. Přiznávám, tehdy mne toto uklidnilo, vždyť jeho sdělení byla potvrzena lékaři. 

Intermezzo 16
zborcení jistot vede k osvobození a cestě dál...
Fáze přirozeného vývoje. Vždy počátkem představuje naděje důvod, proč člověk do něčeho jde. Bývá spojena nejenom s entusiasmem, ale žel příliš často navádí k vytváření vzdušných zámků. Období, kdy zdá se být Vše jasné..., Vše zdánlivě do sebe zapadá... a Vše se děje přesně dle představ... V zajetí iluzí lze utvořit odvar z reality, uplést z něj jemný závoj... dá se to udělat i v protipancéřové verzi..., a potom skutečný stav věcí toto stěží rozbije. 
Jistě, na začátku má člověk snahu interpretovat Vše a hledat na podporu důkazy v různých formách. Převládá pocit, že vše musí mít pod kontrolou a hlídat, což je důvodem pobíhání od jednoho k druhému...,  uhlazovat x ostrých hran, jen aby se další vytvořily zase o kousek vedle. 
Co nezapadá, jeví se jako agresivní. A tak člověk opanován nesmírnou touhou kráčí do slepé ulice, na jejímž konci čeká beznaděj.

Meditace 17
je požehnáním narazit na něco, co člověka nesmírně přesahuje...
Něco nového vstoupilo do života mého a vytvářelo si pevné vazby. Okolí přijímalo to poklidně, již nic nepůsobilo rušivě, ...nevzbuzovalo tolik rozporuplné pocity vyúsťující v strach. Postupné změny pronikaly i do praktických věcí, kdy vše šlo snadno, a synchronicita pracovala na plné obrátky. Drobné každodenní překážky mizely, čas přestával mi ukazovat paty a já nežila ve věčném dohánění čehokoli, příchody po termínu a podobně. Malé věci, nic převratného, nicméně usnadňující běžné žití. Období poznávaní se.



Intermezzo 18

znáte ten pocit, že vám sen přijde jako realita a probuzení je doprovázeno divením se? tak přesně o tom je poslední ze série...
Vešla jsem nějakými dveřmi do hospody, která jevila se být spíše potemnělým barem v podzemí. Nepamatuji si, jak jsem se do podzemí dostala, pro mé vědomí začínal sen otevřením dveří. Naskytl se mi pohled na interiér s dřevěným barem, u něj dřevěné barové židle s červeným polstrováním, výčepní zařízení, spousta lahví na dřevěných policích. Váhavě jsem přistoupila k baru. Byl tam, tentokrát žádná kápě ..., normálně civilně oblečený, tak obyčejně běžně. Čepoval něco, co poměrně věrohodně připomínalo pivo. 




Žádné komentáře: